Kdybych chtěl něco skrývat, zůstal bych ve stínu

V souvislosti s novelou zákona o střetu zájmů jsem opět v médiích vláčen a napadán, s tím, že můj střet zájmů je tak veliký, že takový tady nikdy předtím nebyl.

A stejně hrozné jsou i škody, které z toho vyplývají pro naši ekonomiku a společnost.

Vstup movitého člověka či investora do politiky není nic zvláštního a výjimečného, čas od času k němu prostě leckde na světě dochází. Zpravidla je příčinou únava lidí z vyprázdněné, otupělé, jalové a neefektivní partajní politiky.
Jindy je příčinou znechucenost voličů z korupce, plýtvání a defraudací veřejných prostředků a skrytých zájmů schovaných za stranickou politikou, které ji zpovzdálí řídí a ovládají. Jindy může být příčinou třeba přílišná polarizace a vypjatá ideologičnost partajní politiky, která k ničemu užitečnému nevede.

V současné době se leckdo bojí amerického developera Trumpa, ale podnikateli byli i Jimmy Carter nebo Herbert Hoover a z velice majetného rodinného klanu pocházel i John F. Kennedy; koneckonců i Bushové byli hráči na trhu s texaskou ropou.

Starostou New Yorku byl třikrát Michael Bloomberg, shodou okolností nejbohatší Newyorčan se jměním 38 miliard dolarů, přičemž město New York má stejně obyvatel jako bývalé Československo. Také Bloomberg měl potenciálně velký konflikt zájmů, ale všeobecně se uznává, že to byl velice úspěšný starosta, který pro své město udělal hodně. Newyorčané by ho neměnili.

Nemusíme ale pro hledání příkladů vždycky daleko do Ameriky. Podívejme se třeba do Finska, kde je podnikatel premiérem, nebo na Slovensko, kde je podnikatel prezidentem.

V případě České republiky šlo, troufám si tvrdit, o všechny ty výše zmíněné důvody a zklamání najednou. Znechuceni byli občané a plné zuby jsem toho měl i já, tak jsem se s tím rozhodl něco dělat a oslovil jsem lidi, kteří s tím chtějí pomoci.
Konflikty zájmů měly tzv. klasické politické strany vždycky, akorát se to pokoušely někdy více úspěšně, někdy méně úspěšně skrývat.

Vezměme si kauzu Opencard. Dodnes nevíme, kdo tu firmu založil a kteří politici ODS a kmotrové za tím stáli. Zato víme, že ta nefunkční legrace stála Pražany miliardy korun. Podobně kauza IZIP, elektronických zdravotních knížek. Politici ODS už byli tak drzí a oprsklí, že firmu s anonymními akciemi dokonce převedli do Švýcarska.

Kdo profitoval na předražených stavbách dálnic a silnic o desítky miliard korun? Proč stál tunel Blanka o desítky miliard korun víc a kdo na tom měl zájem? Proč politici tolerovali expanzi ČEZ do Turecka, Albánie, Bulharska, Maďarska a firma na tom prodělala miliardy? Proč politici minulých vlád umožnili vyvádět aktiva z firmy ČEZ?

Kdo z politiků kryl privatizaci a doprivatizaci MUS, OKD a dalších firem, kdo z politiků minulých dohlížel na vyvádění stamiliónů korun v kauze Promopro apod.?

Na jednom kongresu ODS už to vypadalo tak, že si tam kmotři, loutkaři a velrybáři plácali na baru pětitisícovky na čelo a nechali se u toho fotit. Petr Nečas, který sliboval tento systém ukončit, ho ještě zdokonalil s tím, že jeho sekretářka a milenka vybírala vstupné k premiérovi, všimné a řídila celý stát.

První Topolánkova vláda a její ministr financí Tlustý uzavřeli tajnou smlouvu s bankou Nomura a zajistili jejím manažerům beztrestnost.

Topolánkovy dluhy z podnikání zaplatila firma Eltodo. Případ firmy Viamont i to, že zmnohonásobila veřejné zakázky a její majitel ministr Řebíček zázračně zbohatl, je dostatečně známý.

Mohl bych pokračovat ještě dlouho, snad si ten marasmus lidé ještě pamatují. Každopádně je jisté, že tzv. tradiční strany zde nastavily systém, kdy se podobně či přes kopírák chovali lidé z nejnižší úrovně partají až po tu nejvyšší. Zkrátka od nosičů igelitek po zloděje ve velkém.

Na svém vlastním příkladu bych rád uvedl, že jedna věc je konflikt zájmů či potenciální konflikt zájmů mít, věc druhá je toho zneužívat.

To druhé já nedělám, a i kdybych chtěl, tak vlastně ani nemohu. Při vstupu do politiky česká veřejnost a mí voliči věděli, že jsem majitel velké firmy, že se mnou vlastněné společnosti účastní výběrových řízení, která organizuje stát, že jsem příjemce evropských i českých dotací.

Nicméně byl bych přece šílencem, kdybych šel do politiky proto, abych si přihrál víc dotací nebo státních peněz. Politika přece je nebo spíš musí být pod neustálým drobnohledem!

V České republice to sice nebylo příliš obvyklé, ale já se neschovával ani za svěřenecký fond, ani za bílé koně, které tak rádi využívají čeští politici. Šel jsem do politiky a jasně řekl: „Ano, jsem ve střetu zájmů, nebudu zneužívat svůj vliv, protože bych byl blázen! Kontrolujte mě a prověřujte!“

V mém případě dokonce vznikla i média, jejichž jediným účelem je moje kontrola, prověřování a permanentní kritika. Sice nikdo netuší, z čeho žijí a kdo je platí, ale to je přece jedno. Hlavní je, že neustále upozorňují na můj střet zájmů.

Koho by trápilo to, že celý mediální trh je v krizi a novinám klesají prodeje, a tedy i zisky. Prachy na podpásový útok na Babiše se vždycky najdou. Koho by trápilo to, jestli jsou čisté, nebo špinavé?

Kdybych fakt chtěl zneužívat své postavení, bylo by pro mě opravdu jednodušší zůstat ve stínu a nebýt nasvícen médii, opozicí a nevládními organizacemi 24 hodin denně.

Firma Agrofert je příjemcem nárokových dotací, které jsou transparentní a znamenají rovné podmínky pro všechny hráče na trhu. Systém EU dotací do zemědělství jsem já nevymyslel ani nenastavil; kdyby se zrušil v celé Evropě, tak mně to vadit nebude.

Na druhou stranu stejné nebo ještě větší dotace než EU svému zemědělství poskytují USA, Kanada, Japonsko nebo třeba Jižní Korea. Stejně tak jsem já nevymyslel, že se v rámci EU mají podporovat biopaliva a co se do paliv má přimíchávat.

Pod současnou vládou byl obnoven ekonomický růst, výrazně se zlepšila i naše pozice na mezinárodním žebříčku vnímání korupce Transparency International. Byly přijaty důležité protikorupční zákony (registr smluv, průhlednější příprava zákonů), budou přijaty další (o konfliktu zájmů, financování politických stran).

Občanské iniciativy rády potvrdí, že nejlepší spolupráce na těchto zákonech byla a je s poslanci hnutí ANO. A to nemluvím o tom, že na ministerstvech vedených představiteli hnutí ANO existuje systém otevřených dat a každý si může zkontrolovat každou jednu fakturu.

Jistě je co zdokonalovat. Mohu například zvážit převedení svého majetku do svěřeneckého fondu. Nebudu tak ale činit pod tlakem či diktátem.

Já naopak doufám, že můj příklad přiláká v budoucnosti do české politiky víc zkušených lidí, kteří už něco dokázali a vybudovali a kteří chtějí své zemi nějak pomoci.